Korsika je ostrov ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Rozloha ostrova dosahuje 8 680 km², je 4. největším ostrovem ve Středomoří. Svým tvarem připomíná zaťatou pěst se vztyčeným palcem. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, což přibližně odpovídá vzdálenostem ostrova od evropské pevniny. Od Francie je vzdálen 180 km, od Itálie 80 km. Obýván je přibližně 260 000 obyvateli. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, které dosahuje 2 710 m nad mořem. Oficiálním jazykem je francouzština, hovoří se tu ale často italsky a také korsicky. Tento původní jazyk byl dlouhá léta zakázán, ale dnes se běžně vyučuje na středních a vysokých školách. Jazyk se neřadí do italského nářečí, vznikl nezávisle na italštině z latiny. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou a množstvím ledovcových jezer. Části ostrova jsou zapsány v UNESCO. Ostrov je znám pro své bělavé pláže a čisté moře (délka pobřeží je 1 047 km.), což ho řadí mezi častý cíl turistů.

 

 

 

Ostrov je rozdělen na dvě správní střediska :

 

 

 

Ajaccio je jakési hlavní město Korsiky. Leží na západním pobřeží. Nebudu o něm psát, že je hezké, protože hezká jsou vlastně všechna korsická města. Korsika totiž patří pod Francii.      V městečku Ajaccio se narodil Napoleon Bonaparte, má tu nezajímavý rodný dům a pomník se sochou. V Ajaccio je letiště, přístav, pevnost a normální infrastruktura běžná pro větší západoevropská města.

 

Bastia je největší korsické město. Leží na východním pobřeží, hodně na severu, skoro u toho "vztyčeného prstu". Má letiště a velký přístav (odjíždí odsud většina trajektů do Itálie).         FC Bastia jeden čas hrála francouzskou fotbalovou ligu (možná ještě hraje), což pro místní hodně znamená. Bastia leží v úzké východní nížině (tím se vysvětluje ten fotbal nikde jinde na Korsice nelze udělat rovné hřiště, všude jinde jsou kopce). Mně osobně se Bastia z korsických měst líbila asi nejméně, je už dost rušná. Zajímavostí je pevnost a silniční tunely pod ní.

 

 

Corte je jediné větší vnitrozemské město s jediným vnitrozemským korsickým hradem.          V době snah o osamostatnění mělo být Corte hlavním městem Korsiky. Hrad, který v Corte na vysoké skále stojí, je takový menší a ne moc zajímavý, je v něm mimo jiné moderně dostavěné muzeum. Korsičané si jej ovšem cení. Kdyby bývala Korsika samostatnost vybojovala, nechtěl bych být korsickým Klausem, asi tam není dobré bydlení. Hezké jsou pohledy z hradu dolů do přehlubokých údolí na lesknoucí se řeky vytékající z blízkých hor.

 

Calvi je už menší městečko, zajímavé svým přístavem a městskou architekturou. Leží na severozápadním cípu Korsiky. Calvi tvrdí, že je rodištěm Kryštofa Kolumba (Korsika dlouho spadala pod Janov). Připlouvají sem trajekty z Nice.

 

Porto Vecchio je důležitý přístav na jižní straně východního pobřeží. Jezdí odsud hodně trajektů, ale neznám nikoho, kdo by tam byl, protože už je to hodně na jihu.

 

 

První záznamy o osídlení ostrova pocházejí z dob antického Řecka, kdy byl ostrov osídlen Řeky, Etrusky a Kartaginci. Roku 564 př.n.l. založili Řekové dnešní hlavní město Ajaccio.       V roce 227 připadl ostrov do sféry vlivu Římské říše.

 

Ve středověku se ostrov opět stal cílem mnohých zájmů a tak se na něm střídali vládci. Nejprve ostrov patřil italskému státu Pise, pak Janovu. Přístavní město Calvi je jedním z možných rodišť „Janovana“ Kryštofa Kolumba. Ve středověku se také na ostrově začaly pěstovat jedlé kaštany a olivy. Ve válce nad Itálií získala ostrov v 16. století Francie, ale po uzavření mírové smlouvy byl ostrov navrácen opět městu Janov. V krátkém nejistém období se o samostatnost Korsiky zasazoval význačný rodák Pasqual Paoli. Korsika definitivně připadla do područí Francie roku 1768, kde zůstala až do roku 1942, kdy byla obsazena a krátce okupována italskými vojsky. Od roku 1982 má v rámci Francie autonomii s vlastní vládou a regionálním parlamentem.

 

 

 

Na ostrově žije zhruba 200 tisíc obyvatel, z toho asi 100 tisíc ve městech Bastia a Ajaccio. Vzhledem k povrchu ostrova a drsným horským podmínkám patří Korsika k oblastem s nejmenším zalidněním. Mladá generace se stěhuje do měst, kde je více pracovních možností a turistický ruch. Na Korsice je mnoho rybářských vesniček - rybaření byla dříve hlavní obživa tamějších obyvatel. Dějiny ostrova byly celá staletí velmi rušné. Od dob Říma přes Saracény, dlouhou okupaci Janovem, přes krátké období samostatnosti až po jeho připojení k Francii. Obtížně dostupné hory byly hrdým Korsičanům vždy dobrým domovem a macchie laskavou matkou.

 

Podnebí

Na různých místech ostrova se podnebí dost podstatně liší. Průměrná roční teplota na pobřeží se pohybuje kolem 16 °C, v horách v zimě pod nulou. Přesto lze i v červnu zažít pod horou Mt. Cinto vydatnou sněhovou nadílku. Místy se sníh drží celý rok. Jezero Lac du Rotondo svírá často ještě v červenci ledový prstenec. Pod dvoutisícovkou Monte Incudine je v létě možné ráno chodit po jinovatce a za tři hodiny se pak vyhřívat při 32 °C. Srážky v horách dosahují běžných 1 500 mm. Na vrcholech i v létě za pěkného počasí dost fouká. Od východu z moře vane vítr Lavante, z jihu Scirocco a až stokilometrovou rychlostí se projevují na východních svazích padavé větry [Libeccio].

 

 

 

Pokud máte štěstí, někdo bude umět anglicky a máte šanci se trochu více domluvit. Naprostá většina Korsičanů ovšem na dotaz, zda hovoří anglicky, pouze vrtí hlavou. Bez znalosti alespoň základních francouzských slovíček se na Korsiku možná ani nevydávejte. A nebo to zkuste, bude sranda. Oni ve skutečnosti anglicky rozumějí, jenom to nedávají najevo.

 

 

Na Korsiku se jezdí kvůli přírodě. Vysoké hory, zvedající se v několika hřebenech přímo z moře, vytvářejí ohromné spektrum přírodních nik. Na většině povrchu sice roste typická středozemní makchie (neproniknutelné křoví), které je ale o poznání zelenější než třeba v Itálii, o Řecku nebo Atlasu nemluvě. Z hor, na jejichž špičkách se drží ledovec téměř po celý rok, stéká velké množství potoků a potůčků, které se spojují v říčky zásobující vláhou údolí. Nejvyšší oblasti korsických hor jsou porostlé horskými loukami a v jejich údolích se dají nalézt ledovcová jezera. Na jaře jsou horské louky pokryté milióny rozkvetlých krokusů, jejichž pestíků se sbírají jako šafrán (pestíky barví žlutě).

 

Ve střední části ostrova se pod ledovcovými poli nacházejí rozlehlé lesy. Tvoří je převážně borovice a duby. Ani borovice, ani duby se mi nepodařilo pořádně určit, jsou to samozřejmě jiné druhy než u nás. Nejčastější korsická borovice se trochu podobá borovici černé (Pinus Nigra). Korsické lesy jsou neopakovatelné, snad nikde ve středomoří tolik lesů není. Ony jsou tedy korsické lesy v porovnání třeba s našimi velmi málo rozlehlé, ale je to tu hezké.

 

Trochu jiný ráz než zbytek ostrova má severní přímoří, které je odlišné tím, že zde nejsou žádné větší řeky, jenom pár potoků. Korsické řeky totiž zpravidla tečou buďto na východ nebo na západ. V této severní zhruba šestině ostrova také není moc lesů.

 

V lesích a na kopcích roste hodně bylinek. Botanicky nejzajímavější jsou ale makchie, křoviny, které pokrývají převážnou část rozlohy korsických kopců a podhůří. Pokusil jsem se udělat si pár vycházek skrze makchii k horským roklím, ale vždy, když se pěšina ztratila, zastavily mě trny a skály. V kopcích jsou časté pozůstatky lidské zemědělské činnosti z dob, kdy se ještě pěstování v horách někomu vyplácelo. Asi tam byly vinice nebo sady, občas lze nalézt zplanělé sady mandlovníků, třešní a zbytky vinic.

 

Na Korsice v přírodě často potkáte dobytek. Koně jsou v ohradách, ale ovce a krávy se často pasou úplně volně či v ohradách tak obrovských, že si ani nevšimnete, že jste uvnitř. I v hlavním korsickém městě Corte jsme na parkovišti v bezprostřední blízkosti jejich nejsvatějšího hradu potkali stádo bezprizorních ovcí. Uvnitř historických center se výborně daří kočkám. Naopak psů jsem na Korsice viděl velmi málo.